Povídky
Juan Zamora
Čtyři soudničky
Dokonalá vražda
Hana Čermáková považovala plán vraždy za dokonalý.
Na nápad zbavit se jednou pro vždy svého manžela Miroslava Čermáka přišla společně se svým milencem, Jaroslavem Kounickým, s kterým se seznámila před třemi měsíci. Haninu kamarádku, která lyžovala v Tatrách, zavalila lavina a ona se nemohla s její smrtí vůbec vyrovnat. Sám manžel ji poradil, že by mohla vyhledat pomoc doktora… Cvokaře, použil nelichotivého označení. Souhlasila a jedno psychologa skutečně navštívila. Pak se stal její milencem, ona už se cítila duševně mnohem lépe, ale návštěvy přesto pokračovaly…
Myšlenku na vraždu poprvé vyslovil doktor Kounický.
,,Tvůj manžel je velmi bohatý, víš, jak bychom se měli, kdyby nebyl?“ Sám si také odpověděl: ,,Pohádkově“ a ona s ním souhlasila.
Nejprve nechtěla o vraždě ani slyšet, ale nakonec… nakonec souhlasila a dokonce byla ochotna stát se pachatelkou, zatímco její milenec by byl pouhým komplicem a především poskytovatelem alibi. Jejich dokonalá finta – jak asi alespoň mysleli – spočívala v tom, že paní Hanka přijde na devátou hodinu ranní na hodinový pohovor s psychiatrem, přesněji tedy přijede vozem, který ji koupil manžel narozeninám. Odcházející pacientka si paní Čermákovou zapamatuje a bude moci později svědčit v otázce alibi. V deset hodin vyjde z doktorovy ordinace vražedkyně a uvidí ji další pacientka či pacient.
Minuty mezitím však neměly být věnovány, žádné konzultaci ani jiným věcem, ale samotné vraždě. Jaroslav zůstane v ordinace, zatímco Hana odejde zadním vchodem ven. Nasedne do auta, které nezaparkuje přímo před domem. K domu se dostane přes plot, postranní uličkou, určitě si jí nikdo nevšimne. Zastřelí svého manžela, vrátí se do vozu a bude zase pospíchat zpět do své pracovny. Ještě jim pak zbude pár minut na několik pěkných okamžiků, než odbije desátá hodina. Ona pak pojede domů. Jenže v deset hodin už má přijít Miroslavův syn
z prvního manželství na návštěvu. Má klíče od domu. Ohlásí vraždu a ona sama bude z obliga.
Den D si stanovili na pondělí osmého. Ještě v pátek neměli zcela jasno v otázce zbraně. Nakonec se rozhodli pro bodnutí švýcarským nožem victorinox.
,,Malý, vejde se do kabelky, je lehko k sehnání,“ argumentoval MUDr. Kounicky, Csc.
Naposledy se sešli v sobotu, pak si budou muset dávat velmi velký pozor, aby spolu v dnech po vraždě nebyli nikde viděni, aby policie nemohla pojmout sebemenší podezření. Pak se po delší době někde náhodou setkají a dají se dohromady…
Osudné pondělí Hana Čermáková skutečně přišla do psychologovy ordinace. Pozdravila se s vycházející pacientkou, pamatovala si ji, již se několikrát viděly. Proběhlo střídání, nikoliv stáží, ale doktorových pacientů. Pacientů přes věci duše, někdy však mnohem bolavější než bolest fyzická. Sotva se za Hankou zavřely dveře, objala se s milovaným Jaroslavem. Popřál ji hodně štěstí a celý nervózní si zapálil cigaretu.
Odešla zadním vchodem, nasedla do svého auta a spěchala domů. Všechno probíhalo přesně podle plánu. Zaparkování. Cesta přes plot. Dveře ze zahrady byly odemčené. Vešla do svého domu. Spatřila manžela. Velmi se divil, kde se tu jeho manželka bere, jenže Hanka mu nedala žádnou příležitost k dalším otázkám. Bodla. Jednou. Dvakrát. Třikrát.
A zase zpět. Přes plot. Do auta. A pospíchala za Jaroslavem.
Ručička na tachometru se v mžiku vyšvihla na sto kilometrů za hodinu.
Na semaforu červená. Jenže ona nezastavila. Zprava do jejího auta narazil nákladní automobil. Řidič tiráku si z nehody odnesla jen drobná zranění, zatímco pro ni nehoda znamenala smrt.
Banka
Na náměstí v městečku Lísky bylo papírnictví, drogerie, potraviny,místní lidová knihovna, městský úřad a banka.
Do pobočky České obchodní a finanční banky vstoupili dva muži. Na rozdíl od normálních zákazníků měli na tváři černé kukly a v rukou drželi nebezpečně vyhlížející zbraně. ,,To je přepadení,“ oznámil ten, který se rozhodl postávat u dveří, zatímco jeho kumpán přišel k jedné z přepážek a úřednici řekl: ,,Naval prachy, krávo! A žádný srandičky.“ Slečnu totiž neměl vůbec rád, jako normální zákazník se s ní totiž před časem pohádal, když zapomněl PIN od své kreditní karty, na které stejně příliš vysoká suma nikdy nebyla. Slečna netoužila po žádném střílení, jak si všimla, dva staří pánové z ochranky celou věc jen zděšeně pozorovali, báli se o vlastní krky, jako ostatně všichni návštěvníci banky. Celá návštěva dvou ozbrojených mužů naštěstí proběhla bez prolití krve. Ani ne po dvou minutách už odcházeli z banky a v rukou tašky plné českých korun, ale i eur.
Před bankou byla zaparkovaná modrá kradené Felície s falešnou SPZ, pánové do ní nasedli a rozjeli se směrem k nedalekému Ranickému lesu. Tam zastavili, vystoupili z vozu, který nechali na silnici stát a běželi přes celý les k silnici třetí třídy, kde je měl vyzvednout jejich komplic František Pišvejc. Jen pro pořádek, mládenec, který se bavil se slečnou byl Jiří Kudláček a muž stojící v bance u dveří Vladimír Pávek.
U silničky nečekali ani pět minut, když před nimi konečně zastavil bílý (stejně jako Felície kradený) BMW, za volantem Franta.
,,Tak co, dobrý?“ zeptal se, když nasedli.
,,Jo, dobrý,“ souhlasil Vladimír.
,,Dobře jsme to vymysleli,“ dodal Jirka a pro uklidnění si zapálil červenou malborku a nabídl i svých spolupachatelům, kteří cigaretu přijali.
Pánové předpokládali, že policie bude pátrat po dvou mužích a tak na ně nikdy nepřijdou. Navíc stejně hodlali okamžitě opustit Českou republiku, mířili přímo k rakouským hranicím. Peníze z banky byly v autě pečlivě schované, pasy, na které hodlali vycestovat byly falešné.
Pišvejc si všiml cedule oznamující, že k hraničnímu přechodu zbývá pouhých sedmnáct kilometrů.
Neměli nejmenší tušení, že slečna za přepážkou poznala Jiřího Kudláčka po hlase, a informovala o tom policii. Těm se velmi rychle podařilo zjistit, že dotyčný pobýval již ve vězení, kde se spřátelil s Vladimírem Pávkem a Františkem Pišvejcem a stýkal se s nimi i na svobodě, neboť všichni tři opustili vězení v téměř stejnou dobu.
Na hraničním přechodu už znali jejich popis.
Praha, 20. dubna 2005
Prstýnek
Na vizitce bytových dveřích bylo sice napsáno Ing. PhDr. Renata Okrouhlická, Csc., ve skutečnosti však dotyčná slečna vychodila s potížemi základní školu a po roce a půl byla vyhozena z odborného učeliště, kde se z ní protivné učitelky, které se držely starých socialistických výukových metod, snažily neúspěšně udělat švadlenu. Rodiče o ni neměli zájem, láhev vodky, nebo alespoň flaška piva, jim byly milejší, takže se jako sedmnáctiletá začala všelijak potloukat životem. Poznala řadu pochybných existencí, dárkem k dvacátým narozeninám byl rozsudek k ročnímu nepodmíněnému odnětí svobody, když ji propustili, vydala se na bytové družstvu, kde ji okamžitě vyhodili. Po několika letech znovu navštívila rodiče, začalo se jim dařit, koupili ji garsonku v odporném paneláku na ještě odpornějším sídlišti.
Podařilo se jí získat si zaměstnání jako pokladní, ukradla tržbu a už dostala výpověď, naštěstí vedoucí nic nehlásil policii. Sehnala si jiné místo, tentokrát jako uklízečka, práce se jí hnusila, ale peníze potřebovala.
Jednou šla okolo zlatnictví. Zastavila a podívala se do výlohy. Její pozornost upoutal prstýnek za 2500 Kč. ,,Ten chci,“ řekla Renata na hlas, jedna paní její poznámku zaslechla, pomyslela si, že tahle káča stěží sežene peníze na nějakou šminku a šla dál. I Okrouhlická šla dál. Ale musela pořád myslet na prstýnek ze zlatnictví. Moc se ji líbil, chtělo by ho mít. Jiná by řekla svému příteli a on by ho koupil, jenže ona nikoho neměla.
Že bych ho čmajzla, uvažovala před spaním, v rejstříku už mám stejně záznam, seděla sem a všichni se na mě dívaj divně, když se dozvěděj, že sem bručela. Tak co – buď budu mít prstýnek a budu šťastná, nebo mě chytěj? Co mi můžou udělat? Stojí jenom dva a půl tácu, tak co… Kvůli takovýmu pakateli by se snad ani nevolali chlupatý. Zejtra, až pojedu z práce, se v tom zlatnictví zkusim podívat a uvidim, jestli ho jde čmajznout.
Do práce jezdila trolejbusem, samozřejmě na černo, spoj ji ujel doslova před nosem, došla si do trafiku pro žvýkačky. Před ním si kupoval karton cigaret seriozně vypadající muž. Vyndal peněženku, všimla si, že v ní má několik tisícikorunových bankovek.
Koupila si žvýkačky a šla zpět na zastávku, kde čekal i muž s kartonem cigaret. Asi po pěti minutách přijel trolejbus. Ona, muž a řada dalších cestující se nacpali do přeplněného vozu.
Pár peněženek kdysi ukradla, ještě když chodila s Pepou Kadlecem - kde je tomu klukovi dneska asi konec? – a teď ji napadlo, že opakování je matka moudrosti. Chlapíkovi peněženka vykukovala z kabátu, stáli na schodech, stačilo ji na příští zastávce vzít do ruky a vystoupit. Koupila by si prstýnek a ještě by zůstali peníze. Kradené, ale co na tom…
Váhala. Mám? Nemám? Nakonec lačně sáhla po peněžence, rychlostí blesku vyběhla z trolejbusu a spěchala do parku, aby si sedla na lavičku a pokochala se penězi. Bylo v ní deset tisíc, zjistila. Pěkná sumička, usmála se. Na lavičce nepobyla ani minutu a už spěchala do nedalekého zlatnictví koupit si vytoužený prstýnek.
Prodavač se na ni díval divně. Asi se divil, kde sebrala peníze.
Tři tisícikoruny si prohlížel pozorně. ,,Je mi velmi líto, slečno, ale všechny bankovky jsou falešné,“ pověděl ji.
,,A co tyhle?“ vyndala další bankovky a z jiné přihrádky spadly na pult tři občanské průkazy.
Prodavač se po nich podíval. ,,Zvláštní,“ řekl po krátkém zkoumání. ,,Na všech je stejná fotka, ale každý je na jiné jméno. A k tomu ještě falešné peníze… Asi by se měla zavolat policie.“
Praha, 3. června 2005
Franta a teta Gabriela
Franta měl dobrou náladu. Jistý pochybný kamarád s pestrým trestním rejstříkem mu sehnal bouchačku, s kterou chtěl tu starou protivnou babu jednoduše vodbouchnout. Pak budu štastnej a všechno bude v poho, myslel si v duchu, když seděl v malém motoráčku, který mířil ve vesničce, kde bydlela jeho budoucí oběť.
Sluší se poznamenat, že vlastně nešlo o žádnou protivnou babu, ale šedesátiletou čipernou dámu. Frantovi nebyl ještě ani rok, když mu rodiče nešťastně zahynuli při ošklivé autonehodě. Soud ho přidělil tetě Gabriele. Sama nemohla mít děti, manžel se kvůli tomu s ní brzy rozvedl, vychovávala Frantíka sama. Ze začátku bylo vše v pořádku. Vyzvedávala ho ve školce, po cestě domů mu koupila lízátko nebo tatranku. Pak přišla škola – a první problémy. Nejdříve jen poznámky v žákovské knížce, že jí spolužačkám svačiny, pak i rozbitá okna. Ve dvanácti ukradené žvýkačky, ve třinácti ukradená kuličkovka, ve čtrnácti vyloupil s pár narkomany lékárnu, i když on sám jen párkrát ochutnal marihuana neboli mařenku, případně trávu a podobně. Policie tenhle případ nikdy nevyšetřila, teta Gabriela všechno věděla. Rád by chodil s děvčaty do kina, navštěvoval diskotéku - ,,Poslouchat muziku, víš…“ – ale teta ho začala držet na uzdě. Šel se učit zámečníkem. Další problémek – nechodil na praxi a utekl s jednou dívkou do Prahy. Pánové v modrém je ale našli. Pěkně jim vynadali, ale Franta je ani pořádně nevnímal, byli mu ukradení. Jenže pak nejen jemu, ale i slečně, pořádně vyčinila teta. ,,Jak si mohl utéct s takovou… ale nemysli si, nějákou děvku já doma trpět nebudu. Jestli tě s ní ještě jednou uvidim,“ a oba je pořádně zfackovala.
Tehdy začal tetu nenávidět. Byl rozhodnutý, že ji jednou – časem – určitě zavraždí. Uškrtí, zastřelí, nebo jí třeba vyhodí barák do povětří, na tom mu nezáleželo. Nenávist navíc začala stoupat. Další problémy na praxi… Zámečník se z něj sice stal, z toho měla radost. Avšak pak se u tety Gábiny objevila o dva roky starší slečna s tím, že v břichu nosí Frantovo dítě. Osmnáct už mu bylo, bez váhání Františka vyhodila doslova na dlažbu. Neměl, kam jít. Zkusil zamířit do Prahy. Slečnu nechal ve vesničce. Chudák musela jít v tichosti na interrupci, nikdo se ve vesničce naštěstí nic nedozvěděl.
Uplynuly dva roky. Franta získal práci v jednom zámečnictví, na tetu skoro zapomněl. Jen ta myšlenka na její vraždu… Až se ho jednou kamarád sám zeptal, jestli by neměl zájem o pistoli. Okamžitě ji koupil. Ani ne za týden už vystupoval z motoráčku ve vesničce, kde bydlela teta Gábina.
,,Co tady chceš? Prachy?“ pověděla mu místo přivítání.
,,Žádný prachy nepotřebuju. Dokážu si poradit i bez tebe.“
,,Co děláš? Máš práci?“ vyzvídala.
Na blbý kecy nemám náladu, myslel si.
Vytáhl zbraň a s chutí třikrát za sebou vystřelil.
Cítil se šťastný. Moc šťastný. Vůbec by ho nenapadlo, že už za rok skončí v zařízení zvaném blázinec.
V parku se Franta často baví s jedním pánem.
Ten pán říká každému: ,,Já jsem Hercule Poirot. Já sem ho sám zatýkal.“
Praha 5. srpna 2005